Zmetky

Co „to“ vlastně je a kde se „to“ bere? Objevují se v každé dílně. A kde ne, tam je nejspíš zavřeno 🙂 Ale upřímně – jde spíš o jejich počet, respektive poměr k těm kouskům, které považujeme za perfektní.

Někteří kolegové – a není jich málo – prodávají druhou a třetí jakost. Tedy kousky, které splňují funkčnost, ale mají tu a tam nějakou chybičku. Nedokážu říct, jestli je to dobře, nebo ne. Myslím si, že je očistné mít vyprodáno a moci se pustit do další tvorby.

U mě tyto kousky nehledejte. Já to tak nějak neumím. Nechce se mi vysvětlovat, proč je něco zlevněné proč a proč“ …. Je to ale pouze moje nastavení. Snažím se držet ceny v podle mě lidské hladině – tedy tak, aby nebyl bitý tvůrce (tedy já) a aby si to zákazník rád koupil.

Cena je za lidskou práci. Za čas, kdy kousek vytvářím, retušuji, pálím, glazuji a zase pálím… A v neposlední řadě ho i brousím tak, aby splňoval to, co si přeji.

No jo, ale co se děje s těmi nepodarky?

Část těch, které zachytím hned po dosušení, zpětně recykluji a dál hmotu použiju. Ty, co jsou už po prvním výpalu, recyklovat nejdou – končí jako výplň v cestě u domu.

No a nejhůř se likvidují ty, které prošly vysokým výpalem, ať už v peci na dřevo, nebo v elektrice, a nevyhovují mým požadavkům. Některé použiju jako podmisky u květináčů, ale už mi dochází počet rostlin… Takže ty další končí ve vsakovací jámě jako drenáž nebo v gabionech jako výplň mezi kamením.

Naštěstí stavíme! Takže do betonu jich jako výplň také použiju dost. Ale je to fakt drahé „kamení“.

Nejzajímavější část – recyklace

Můžu popsat dva způsoby, které používám ve své praxi.

První se týká situace, kdy v dílně nejsme schopní oddělit jednotlivé materiály od sebe. Pracuje se s více typy hlín – i když jsou od stejného dodavatele, jejich vlastnosti jsou zcela odlišné. To pak hlínu suším, roztloukám, namáčím a šnekuji.

Suším hlínu, kterou nezvládnu hned zpracovat, nebo jsou to zmetky, nepodarky, prostě odpad. Suším ji ve velké krabici s kolečky, tak, aby se mi s ní lépe šoupalo.

Roztloukám ručně – velké kusy na co možná nejmenší. Nemám tak velký odpad, aby se mi vyplatila mechanizace. Občas to moc nejde, tak zvažuji, jestli je potřeba hroudy ještě trochu rozbít, nebo to zvládne po namočení šnekovačka sama… Je to trochu o zkušenosti, ale nic těžkého.

Namáčím ve stavebních vědrech. Směs nasypu a zaliju vodou. Nechám, až se voda vsákne a ze směsi se stane paplavá hmota. Pokud jsem to s vodou přehnala, odsaju ji houbou – ale to se stává minimálně. Spíš ještě vodu dolévám.

Když mám dojem, že je vše tak, jak má být, někdy použiju ještě elektrické míchadlo – takovou tu ruční míchací metlu na beton

Jakmile je hotovo, přendávám směs do šnekovačky. Ta jede pomalu a já jen postupně přidávám další a další hromádky materiálu.

Šnekovací stroj je v podstatě obrovský mlýnek – jako na maso, ale na hlínu. Některé stroje mají nahoře roztírací válce, které pomáhají rozdrobit případné hrudky suchého materiálu nebo kamínky. Jiné je nemají, ale oba typy pracují na stejném principu – vložíte mazlavou směs, a ta se ve stroji pomocí šnekové hřídele promíchá.

Na konci stroje vychází hranatá nebo kulatá hadice téměř hotového materiálu. A tím to ještě nekončí.

Tento postup opakuji. Dělám to třikrát až pětkrát, podle toho, jak se mi to „pozdává“. Jak poznám, že je to hotové? Udělám si váleček z hmoty a zkusím ho ohnout. Pokud reaguje tak, že nepraská a hezky drží, jsem spokojená a jdu pytlovat.

Balím jednotlivé šišky, hroudy, truple… prostě kusy hmoty, které vylezou ze šnekovačky, do pytlů. Hmotu nechávám v pytlích ležet nejraději půl roku v hlinárně – hlína si odpočine a je tak nějak lepší na práci.

Mezitím ale udělám testy a vzorky. Protože nemíchám suroviny exaktně, ale recykluji odpad, je každá šarže trochu jiná a je třeba ji důsledně otestovat.

Druhá varianta je, když jsem schopná oddělit materiály od sebe. V mém případě jde o porcelán a točírenské hmoty.

Část je mokrá – jsou to kousky, které zbývají po točení a případně nepodarky z kruhu. Ty zpracuji hned – dám je na sádru a nechám trošku odsušit. Pak je zpracuji a dávám odležet.

Trochu větší práce je s otřepy po točení – takovými těmi drobky, které jsou už často suché a vznikají při obtáčení. Ty namočím a nechám. Až je z nich hustá hmota, přendám ji na sádrovou desku a zpracuji stejně jako ty původně mokré. Jde to trochu hůř, ale vlastně je to v pohodě. A pak zabalím na odležení.

To odležení se mi osvědčilo – s materiálem se pak pracuje mnohem lépe.

A jasně – před každou prací každý materiál znovu a znovu zpracuji na vále. I ten šnekovaný, i ten, který jsem zpracovala ručně. Ostatně stejně tak jakýkoliv materiál koupený. Před začátkem práce ho vždy ještě jednou zpracuji.

Všem vám držím palce při tvorbě i recyklaci. Ta má podle mě velký smysl a je fajn se zamýšlet nad efektivitou práce v dílně, zpracováním tzv. odpadu na nový materiál nebo téměř bezodpadovou produkcí.

To je pro mě ideál, ke kterému bych se ráda blížila, ale zatím mám naštěstí dost míst, kam umístit rozdrcené vypálené nepodarky. Tak jsem v klidu.

Recyklace se nepoužívá jenom v malých dílnách. Vypálené nepodařené kusy se například v porcelánkách melou a vrací zpátky do hmoty jako ostřivo.

Takže recyklace je všude kolem nás. Nebojte se to zkusit. Čeká vás trocha práce, úspora financí – i když to je sporné – ale hlavně dobrý pocit z neplýtvání materiálem.