Ochota i neochota. Vše je asi správně.

Image

Je podzim, dneska se budu ještě trochu povalovat. Za oknem je krásná romantická mlha, v kamnech praská oheň, maso je v troubě a mně se na mysl derou příběhy z minulého týdne.

V jedné keramické skupině na sociálních sítích se probíraly zkušenosti versus nadšení. Na první pohled jasné téma, ale ve skutečnosti vůbec ne.
Šlo o dialog mezi nadšenci pro keramiku a služebně staršími keramiky. O tom, jestli je potřeba delší a hlubší studium, nebo stačí nějaký kurz, workshop – a je to. Nejdřív mi to přišlo jasné. Studium, zkoušení, spousta vzorků… Ale bylo to tak i u mě? Ne, nebylo. Asi teď půjdu s kůží na trh.

Přemýšlím, nakolik u mě hrála roli podpora lidí kolem, nakolik to byla dílem drzost a nakolik štěstí ukázat, co umím – a ono to nakonec vyšlo. Nakonec… Podpora a sdílení zkušeností pro mě byly nejdůležitější. Mít svá veledílka s kým probrat, komu je beze strachu z odmítnutí ukázat. No… strach jsem měla vždycky. Ale takový ten – co tomu řekne? Jak se bude tvářit? Ne ten, že budu odmítnutá. A to bylo pro mě to nejdůležitější.

Podobnou zkušenost můžete najít i v některých kurzech, školách, ateliérech či dílnách. A naschvál píšu v některých. Není nikdo povinen vám naslouchat a trávit s vámi svůj velmi drahý čas. Ne, opravdu není. Je to výsada. A není neobvyklé, že ten, kdo pracuje a je dobrý, nemá stále – nebo vůbec – čas a náladu někomu něco vysvětlovat. Nemá. A ani nemusí. O to víc je fajn najít ty, kteří jsou ochotní, a snažit se informace získat.

A ano, vím, že se dá studovat z knih. Dá, a ráda to dělám… Ale je to nesmírně zdlouhavé a občas to ani k odpovědi nevede, jen se rozkryje obrovské pole toho, co je kolem – a co ještě nevím. Zajímavé, objevné, úžasné, ale ne rychlé. A v dnešní době převládá rychlost. Všichni chceme vědět hned. No, a tady je to úzké místo. Chceme – ale ono to nejde. A proč by to nešlo, když já já já chci? Jenže… je to řemeslo, a to má spoustu propojených informací, dovedností… Prostě je to spletenec.

Často si na to vzpomenu, když učím. Kdy šlo částečně o náhodu, částečně o drzost a trochu o štěstí. Jo, byly to začátky – a mně měl kdo podržet a vrátit nohama na zem.

Možná i proto učím na workshopech a kurzech. Možná z potřeby vrátit to, co jsem dostala jako drzá holka. Možná i proto, že hledat odpovědi a lidi, kteří jsou ochotní odpovídat, bylo velmi těžké. A možná i proto, že jsem měla štěstí je najít.

Chtěla bych popřát všem, co hledají odpovědi, ať je naleznou. A možná i ať najdou ty, kteří budou ochotní se podělit a sdílet.
A věřte – není to povinnost.

Image

Další zápisky z notesu najdete i na mém Instagramu.