Čas s pecí

Čas mezi výpaly

je vyplněn prací. Retušováním, točením, glazováním, nakládáním prvního výpalu, úklidem a spoustou dalších činností.

Čas kdy je pec už naložená je jiný. Skoro magický. Glazování ukončené a vy po rituálu, který má každý palič (ten kdo pálí pec) trošku jiný, vy zapálíte v peci oheň. Rozhostí se krásné „jino“. 

Nastane chvíle klidu , pohody, ale i napětí jak to vše bude probíhat. Teď, už je zboží odevzdané peci a „já budu podle nejlepšího vědomí pálit pec“. O zboží teď už nejde. Je to mezi mnou a pecí. Chvíle rozjímání, usebrání se. Chvíle zklidnění a krátké meditace, přerušovaná pouze praskotem ohně a potřebou přiložit. Teď začíná úplně jiný rytmus. Naladění se na pec . Přikládání tak aby teplota stoupala podle plánu, aby se v peci mohlo udát to co si přeji. 

V tu dobu nahoře v ateliéru. 

Tady se odehrává jiný příběh. Je zde zvláštní ticho. Police čekají na další výrobky. V zimě kamna hřejí, ostatně hřejí i v létě, na jaře a o podzimu netřeba mluvit. A stoly se těší na důkladnější úklid. 

A i když to vypadá jako nečinnost i tady je znát napětí a očekávání další práce.

Pro někoho mohou být prázdné police známkou úklidu, pro jiného očekávání další tvorby.

Dole venku probíhá výpal.

Výpal v mé peci není z těch dlouhých. Trvá mezi 12 až 16 hodinami. A dá se zvládnout s dobrým čajem a kávou v jednom. A s parťákem je to radost. 

Po dopálení a vychlazení pece přichází nezbytná postprodukce. Obroušení všeho zboží, tak aby neškrábalo stoly. Nachystání a balení do beden.

A v ateliéru je to chvíle kdy se stoly zase začínají zamazávat. Police plnit. Kdy se suší a začíná se  nosit k pecím na první výpal. A ten cvrkot. V kamnech vesele praská. Hraje oblíbená muzika. 

Mám oba rytmy ráda. Těším se naaktivitu, ale užívám si i ten klid a prázdné police, tu předzvěst další  tvorby. Praskot v kamnech a chvíli kdy se zastavím a mohu přemýšlet, koukat do ohně a plánovat co bude dál.