Padesát je jenom číslo

Práce na větších sériích versus tvorba jednotlivých originálů

„…padesát je jenom číslo…“

 

Dlouhou dobu jsem měla svou vlastní tvorbu nastavenou tak, že já přeci dělám jednotlivé kusy – originály. 

Přeci jsem umělec. A žádné série nedělám.

To jsem měla docela jasně a možná až příliš jasně nastavené. A jak to tak bývá ta jasná a tvrdá prohlášení život rád mění. Přišla ke mně jakási vnitřní nespokojenost a unavenost z modelování, která vyústila myšlenkou na hvězdnou dráhu točíře velkých džbánů a váz.

Začátky točení na kruhu pro mě nebyly vůbec lehké. Bylo to jedno velké zklamání a frustrace. Z holky, které šlo skoro všechno na co se podívala se stala nejistá osoba, se zcela jistým výsledkem své práce – velkovýrobce bláta a zmetků. A po pravdě bylo to docela dlouho, než mé ruce pochopily co jim velí hlava. Když by jste mě tehdy řekli, že ani po patnácti letech nevytočím všechno na co si vzpomenu, asi bych se vám tehdy vysmála. Chvíli trvalo než jsem se trochu uklidnila a přijala, že je to proces a navíc hodně dlouhý. 

Hrnčířství je řemeslo. To jsem věděla hlavou, ale nějak mě to nebralo tělo a srdce. Já to přeci zvládnu, přeperu. A co já vím ještě, jak zněla má přesvědčení. No je to proces a je dlouhý. Teď už mohu upřímně říct, že je na celý život. A o přeprání to vážně u mě nebylo. Dokud jsem se s hlínou prala, tak to nešlo a výsledky byly prach bídné.

A jak je to s těmi sériemi, a s tou padesátkou?

Jeden hrnčíř, kterého si vážím, mě kdysi na začátku řekl, když se mě moc nedařilo, že u padesátého kusu to půjde. Nechcete slyšet co mě v tu chvíli běželo hlavou… Padesát to se zbláznil? Byla jsem ráda za 10  kusů… JAKO ŽE FAKT RÁDA – tehdy to byl můj top strop. Padesát stálo přede mnou jako meta, úplně magické číslo. Něco jako vylézt v žabkách na Everest. Teď je dávám a jsem moc ráda za pokoru, která ke mně přišla. Přišla s prací na sadách a sériích. Přišla tak nějak pomalu a pozvolna. Přišla a je tu. Když říkám kurzistům a studentům, že si u kruhu odpočívám, a medituji, málokdo mě věří, ale já skutečně koukám z okna a mám vypnuté rácio a jsem jenom s kusem materiálu. Nemyslím na to co musím, myslím tak nějak jinak. 

A velké série? Ty mě baví. Je to pokaždé výzva. Ať už jestli ji dobře nacením, stihnu v termínu dokončit, mám dost materiálu, nepraskne to v peci. A pokaždé, když pak vidím tu sérii odevzdanou, nebo prodanou vzpomenu si na tu mojí první padestátku. 

Jasně, že ráda dělám kusovky, jasně, že mě baví vymýšlet, zkoušet, pokoušet techniku i mou šikovnost, ale baví mě i ty klidné dlouhé práce. A někdy jsou fakt dlouhé.

Musím upřímně přiznat, že se zapojením hrnčířského kruhu se ledacos u mě změnilo. Jak v přístupu k hmotě, informacím, tak i v pokoře k řemeslu a umu mistrů, kterých si velmi vážím.

Přeji ze srdce všem nalezení onoho klidu a radosti v tvorbě.