Čučení z okna

Dívám se ven.

Ráda se koukám do dáli a nechávám své myšlenky plynout. Je to pro mě forma relaxace
a svým způsobem možná i neřízená meditace. Je to chvíle, kdy vypínám „hlavu“ a jenom
jsem.

Za oknem je takový remízek. Velké lípy kolem křížku a spousta dalších stromů. I když ty
už nejsou až tak vysoké. Mezi stromy často zalétá dravec. Bohužel má znalost ptáků je
dost bídná. Poznám poštolku, ta nám hnízdí na střeše hned vedle bytu. A pak asi jenom
supa. A to pouze podle barvy… no možná ještě orla. Teda orla poznám. Tak jsem
vylučovací ryze „vědeckou“ metodou, došla k tomu, že zmíněný opeřenec je buď káně,
nebo sokol. Sokol má rád skály, tak to musí být káně. Vlastně na tom kdo to je až tak
nezáleží. Je krásné pozorovat jak majestátně krouží nad loukou. Občas se snese a to je
teprve podívaná. Minulý týden ulovil myšku přímo před okny. Bylo to impozantní. Sice by
mě asi mělo být té myšky líto, i kdyby mě celou zimu nežraly ve spíži brambory, ale není.
Byla to příroda ve své syrovosti, naléhavosti i kráse…
Přemýšlím, když koukám to korun určitě víc než stoletých lip, že by tam někde mohl mít
hnízdo.

Toto všechno sleduji při točení na hrnčířském kruhu zpoza okna ateliéru. Koukám ven a
sleduji co se děje na louce před okny. Je to chvílemi dobrodrůžo. A zároveň mám ruce
na hlíně, centruji a točím pohárky na hrnčířském kruhu. Pták krouží a já točím. Točím to
co umím popaměti. Jak začnu dělat nějaký složitější tvar, tak zase budu koukat na to co
dělám. Teď si, ale mohu užívat volnost myšlenek, svobodu a kochání.

Když o tom mém koukání z okna vyprávím kurzistům a studentům, tak mě moc nevěří.
Možná si myslí , že přeháním, nebo že se jenom vytahuji. Jak já vás chápu, dřív to pro
mě bylo také jako sci-fi. Všechny obavy, co se pokazí když…, přesné hlídání postupů.
Dlouho to trvalo. Když se mě zeptáte, jak dlouho? Nemravně dlouho. Stálo to za to, za
všechny nepovedené kousky i pokusy, za všechny nepodarky co skončily předělané
Čučet z okna a něco při tom dělat. To je můj splněný dětský sen.
Nesmírně si to užívám, miluji to, že mohu.
Jde mě to u tvarů které znám a u začátku točení, centrování. Tehdy si to užívám,
nechám hlínu běhat pod rukama a myšlenky se toulat.
Jak se vlní tráva na louce, běží i mé myšlenky. V tom pohybu je radost, svoboda i léto.
A já vyhlížím nového kamaráda – souseda. Kdy přiletí…